Úzkostné poruchy na vzestupu: naučte se první pomoc při panické atace!



Panická ataka se stává obecně známým termínem a úzkostných poruch přibývá. Co se stalo s naším strachem a proč se hroutíme, když nám nic nechybí?


První panickou ataku jsem zažila za slunného dne, v autě, když jsem jela na jógu. Necítila jsem žádný příval strachu nebo paniky, ale upadla mi nekontrolovatelně ruka z volantu a začala jsem hyperventilovat a omdlévat. Usoudila jsem, že mám infarkt a zavolala sanitku. Pak už jsem cítila i ten strach, děs o holý život. V Motole si mě proklepli od hlavy k patě a oznámili mi, že jsem zdravá jako rybka, a že jsem měla panickou ataku. A tak jsme se potkaly. Žijeme spolu už pár let, nějak se známe, a táhneme to.


Rehabilitace strachu

Úzkost. Čeština nás, jako častokrát, směřuje k celkem jasnému popisu této emoce, kterou každý občas zažíváme. To se vám zkrátka hrtan pocitově zúží na pouhou trubičku, kterou se sotva nadechnete. Možná vás zavalí vlna potu. Možná rozbolí břicho - jak se v něm všechno “zúží”.

Pokud jste někdy něco podobného zažili, můžete si oddychnout, protože fungujete naprosto správně. Evoluce nás designovala téměř k dokonalosti a úzkost k ní podivuhodným způsobem patří, ať se nám to líbí nebo ne.

Strach patří k základní evoluční výbavě, do basic balíčku pro holé přežití. Beze strachu bychom dnes jako druh nebyli, kde jsme. Přesto strachu hrdě čelíme, házíme ho za hlavu, nenecháváme se jím spoutat, hledíme mu do očí….doplňte si motivační prohlášení, jaké chcete. Je tu s námi jako věrný strážce našich životů, vnitřní siréna pro krizové situace. Aktivuje nás k boji, dává rychlost útěku, pomáhá nám znehybnět a zůstat neviditelný hrozbě. Přesto není milován, ani doceněn.


Chceme se nebát, navždy zbavit strachu, osvobodit se od něj. Je to vůbec možné?

Popřít jeden z nejsilnějších pradávných mechanismů naší nervové soustavy, neznat základní existenční pocit, ovládnout své reakce, mít ho na vodítku? Snad by to bylo krásné, ale bezpečné? Dejme si pozor na to, co si přejeme.


Strach naší doby

Často si čtu historické romány, cítím příjemné vzrušení a hltám děj plný valících se mongolských hord, řádění inkvizice, křižáckých bitev nebo morových ran napříč Evropou.

Napoleonské války, švédská vojska v Praze, ale už i bojiště první světové války se v beletrii zdají být pouhou romantickou kulisou pro poutavé příběhy. Jsem zachumlaná v posteli a svítím si lampičkou, často u toho zobu sýr nebo olivy, pohoda zkrátka. Na pozadí mysli mě ale stále napadá, že být já v té době, v té situaci…tak…vůbec nevím…uf…ještě si raději dám oříšek.

Neumím si ani náhodou představit válku, vojska kolem domova. Neumím si představit skrývání se, plenění, boj o život. Strach o jídlo. Hořící vesnice. Souboj na meče nebo vřavu bitvy.

Přesto jsem tady na světě, jako důkaz síly a životaschopnosti mých předků, kteří, napříč staletími, těmito událostmi prošli. Museli o strachu vědět své.

Zajímavé je, že se kolem nevalí žádná Čingischánovy hordy, nehoří hranice ani se v lesích nepotulují hladové smečky dravých zvířat. Lednice je plná, dům teplý a bezpečný, na účtu jsou nějaké peníze a lékařství i ekonomika jsou na vzestupu jako ještě nikdy. Přesto, přibývá nás, lidí s úzkostnými poruchami, jako máku.

Úzkostnými poruchami trpí přibližně 10 % populace, více pak ženy, které jsou v sociální rovině více angažované. Můžeme si takové zatížení přinést geneticky, získat ho systémově nebo na základě vnitřních konfliktů nebo vzorců chování.

Při úzkostných poruchách dochází k masivním fyzickým i psychickým reakcím na strach, přestože objektivně neexistují žádné akutní extrémní hrozby nebo nebezpečí. Ono “nebezpečí” se často přesouvá do sociální roviny a jako hrozbu vnímáme vztahy, obhajobu statusu či jiný společenský tlak. Tedy skutečnosti, které vnímáme a prožíváme subjektivně a neohrožují nijak naši samotnou existenci. Zavaleni informacemi a trendy ztrácíme vnitřní pohodu, snažíme se dostát světu, který nás obklopuje a identifikujeme se s jeho šílenými požadavky na úspěch. Sledujeme, kdo, co, o kom a o čem. Porovnáváme se, komunikujeme své úspěchy, prodáváme svůj image a budujeme své značky. Rychle, abychom to všechno stihli, čas nás tlačí, život nepočká, brzy skončí.

Tento druh distresu, trvalé a toxické nervozity, zaplavuje naše těla a bere nám klid i nadhled. Málo se hýbeme. Blbě jíme. Stres kompenzujeme zážitky, cukrem a pohodlím.


Strategie první pomoci

Jako majitelka své vlastní úzkostné poruchy bych ráda nabídla i naději. Všem, kdo se s úzkostí na úrovni poruchy potýkají. Nemusíme se jen nechat terorizovat svými vnitřními stavy, trpně je nechat propuknout a pak se jim poddat. Můžeme pracovat na změně a pozorovat, jak se vyvíjí a my s ní.

Seberegulace, vlastní strategie, učení se o sobě, získávání informací, vyhledání podpory, přirozený pohyb, strava bez cukru, přirozenější život. To jsou jen některé z možností, jak se svým běsům postavit.

A jaká je první pomoc při stavu panické ataky? Takto jsem se o ní rozepsala své klientce a nabízím tento rychlý, téměř instantní návod i vám, kdo potřebujete první stéblo na zachycení se:


UVĚDOMĚNÍ

Je trochu zvláštní to přijmout, ale realisticky se při panické atace s tělem nic strašného neděje. Je zdravé a všechny životní funkce jsou v chodu, i když to vypadá jako přesný opak. Uvědomme si, že stav paniky nijak neohrožuje zdraví ani život!


DÝCHÁNÍ

Naprostý základ je dýchání: Kratší nádech (3), pauza, delší výdech (6). Počítání. Soustředění na dech. Pohodlná pozice.


PYTLÍK

Pokud nemůže dýchat, protože hyperventiluje (pocit, že se nemůže ani nadechnout, že se dusí), nepanikařit!

Nic se neděje (opravdu!!!).

Vzít PYTLÍK a dýchat do pytlíku. Dát igelitový či papírový pytlík před ústa a dýchat do něj. Tím se bude zvyšovat množství oxidu uhličitého a stav se bude lepšit. Pokud u sebe nemáte pytlík, dejte si před obličej vlastní pěst a dýchejte do ní.


KOMUNIKACE

Postiženému atakou je dobré klidným hlasem připomínat, že je to panická ataka, že odezní, že bude v pořádku a bojuje nyní s drastickým pocitem, který ale neohrožuje jeho život.

"Jsem tu s tebou, nemusíš se ničeho bát! Je to panická ataka, co zažíváš, budeš v pořádku. Nadechni se do pytlíku, to ti pomůže. Odezní to. Bude to za chvíli dobré. Tělo se uklidní. Jsem tu s tebou, nemusíš se ničeho bát. Budeš v pořádku, přejde to...."

Dále lidem pomáhají jogínské asány, rozhovor (ne o atace), ale třeba příběh, na který se musí soustředit, banální činnosti (pojď, shrabeme listí, vyvenčíme psa, složíme prádlo, ponožky…). Prostě odvedení pozornosti a zapojení jiných mozkových center.



28 zobrazení0 komentářů