Chcete zhubnout břicho a chránit mozek před Alzheimerovou chorobou? Zapomeňte na fruktózu!




O fruktóze přemýšlíme jako o ovocném cukru, protože ji v přírodě nalezneme hlavně právě v ovoci. V dnešní době nám však potravinářský průmysl servíruje stále větší množství koncentrované fruktózy v podobě fruktózo-glukózového sirupu, kterým se sladí většina zpracovaných potravin a nápojů. Naše zdraví ohrožuje hlavně koncentrovaná fruktóza ve ovocných džusech, slazených nápojích a průmyslově zpracovaných potravinách. Sníst několik kousků čerstvého ovoce v průběhu dne je v pořádku, zkonzumujeme s ním přibližně 4 -8 gramů fruktózy se spoustou vlákniny a polyfenolů. Pokud však najednou vypijeme plechovku limonády, zatížíme játra opravdu rychle asi trojnásobný množstvím fruktózy a aktivujeme tak mechanismus ukládání tuků a produkce kyseliny močové. Konec konců již Thomas Jeferson uváděl, že cukr způsobuje dnu.


Raději tuk než cukr

Na konci minulého století byl saturovaný tuk označen jako hlavní příčina kardiovaskulárních onemocnění. Postupně se mu začaly přičítat i další neduhy jako obezita, metabolický syndrom, diabetes a nejrůznější zánětlivá onemocnění. Jak se na nebohý tuk nabalovalo stále více viny, začali jsme obracet pozornost k „lehkým“ sacharidům coby hlavnímu zdroji energie. Mělo to ale jeden háček. Bez tuku jídlo nechutná nejlépe! Co s tím? Kdo by chtěl celý život konzumovat mdlé jídlo? Na pomoc přispěchaly cukr a umělá aditiva. Potravinářský průmysl tak zabil několik much jednou ranou. Získal možnost vyrábět spoustu rádoby „chutných a zdravých“ low fat produktů, které vydrží na policích supermarketů nekonečně dlouho, protože jsou dobře konzervované. A vzhledem k tomu, že je cukr vysoce návykový, postará se i o tržby.

Během posledního desetiletí se situace začala konečně měnit. Nějak to vše nedávalo smysl. Proč kolektivně pořád tloustneme, když toho nezdravého tuku jíme stále méně? Obezita zaplavila většinu světa a přinesla s sebou devastující epidemie přidružených civilizačních chorob. Zdravotní péče o chronicky nemocné národy je už teď neúnosně nákladná a co teprve přinesou další generace vzešlé z dnešního churavého genomu?

Na pomoc přispěchala věda a několik statečných pionýrů s odvahou zpochybnit zažité paradigma. Pozornost veřejnosti se obrátila směrem k cukru a rychlým sacharidům díky doktoru Robertu H. Lustigovi, který začal veřejnost upozorňovat na mnohé komplikace spojené s nadměrnou konzumací cukru a hlavně pak fruktózy. Fruktóza spolehlivě způsobuje nejen inzulínovou a leptinovou resitenci (stav, kdy se buňky díky dlouhodobé nadměrné expozici částečně „zavřou“ vůči těmto hormonům), ale také nealkoholické ztučnění jater, která musí nepřirozeně vysoké koncentrace fruktózy metabolizovat.

Dalším průkopníkem je doktor Richard Johnson a jeho práce o vlivu fruktózy na metabolismus, mozek a zdraví ledvin. K tématu fruktózy se dostal před více než dvaceti lety, kdy zkoumal spojitost mezi inflamací ledvin a zvýšeným krevním tlakem. Hlavním podezřelým v příběhu hypertenze byla tenkrát sůl.

Dr. Johnson a jeho tým si ale všimli, že u většiny pacientů s poškozenými ledvinami a vysokým krevním tlakem jsou také zvýšené hodnoty kyseliny močové. Hypotézu otestovali na zvířatech, kde se potvrdila kauzalita mezi hypertenzí a kyselinou močovou. Studie na pediatrických pacientech s primární hypertenzí potvrdily, že tento mechanismus funguje i u lidí.

Další četné experimenty ukázaly, že zvýšené hladiny kyseliny močové nezávisle predikovaly vysoký krevní tlak, obezitu i diabetes. Data poukazovala na to, že v posledních desetiletích hodnoty kyseliny močové u lidí stoupaly. Bylo tedy možné, že epidemií obezity stála právě ona? Studium historických zdrojů odhalila možného viníka – CUKR, jehož koncentrace se v našich životech nenápadně rok od roka zvyšovala.

Fruktóza se tedy stala středem jeho vědeckého zájmu a dovedla ho k fascinujícímu příběhu. Příběhu, který pravděpodobně začal už před 15 miliony lety, kdy se příroda snažila zachránit diverzitu života a pomocí mutace genů vyvinula efektivní mechanismy pro přežití, jejichž nadměrná stimulace má v dnešní moderní době poněkud opačný efekt.

Před asi 20 miliony lety žily opice na území dnešní Afriky v rozsáhlých deštných pralesích plných ovoce, jež tvořilo jejich hlavní složku stravy. Když se klima začalo trochu ochlazovat, mohli tito tvorové migrovat do Evropy a Asie, kde stále měli dostatek ovoce po celý rok. Další ochlazení však pravděpodobně mělo za následek ztrátu fíku a vznik delších období bez ovoce. Aby primáti přežili, začali se v těchto končinách živit hlízami a semínky s daleko nižším obsahem fruktózy. Jejich metabolismus se tedy musel přizpůsobit, což mělo za následek velké evoluční změny a mutace, které se propsaly i do lidského genomu. Jedině tak je možné přežít dlouhý zimní spánek. Velké zásoby tuku poskytují nejen dostatek energie pro zachování životních funkcí, ale také zdroj metabolické vody. Kdyby se metabolismus před zimou nepřepnul do ukládacího režimu, nemělo by zvíře k dispozici ani jedno.

Kromě velkých metabolických změn, má fruktóza významný vliv na mozek. Když podáte zvířeti v laboratoři fruktózu, dostane hlad a začne aktivně pátrat po jídle. Při svém shonu půjdou i do regiónů, které by pro ně mohli být nebezpečné. Zdá se, že fruktóza snižuje vůli a záměrné myšlení a nutí zvířata podstoupit větší risk. Hibernujícím a migrujícím zvířatům tento mechanismus každoročně umožní přežít, a i nám by v případě hladu dobře posloužil. Je však přírodou navržený na to, aby se v určitém období zapnul a po tom, co splní svůj úkol, zase vypnul.

V době, kdy jsme obklíčení koncentrovanou fruktózou na každém kroku, tento mechanismus miliony lidí dlouhodobě přetěžují. Tím dochází k rozsáhlému oxidativnímu poškození mitochondrií v celém těle, včetně mozku. Efektivně si tak likvidujeme metabolismus, fyzické zdraví i kognitivní funkce.

Některé části mozku nepotřebují inzulín aby mohli využít glukózu jako palivo a jiné jsou naopak inzulínově dependentní. Pokud však tento systém přetěžujeme neustálou nadměrnou konzumací fruktózy a neurony dlouhodobě nedostávají dostatek energie, dochází k mitochondriálnímu poškození uvnitř těchto neuronů, což může vést k vážným defektům v paměti, kognitivních funkcích a k demenci nebo Alzheimerově chorobě.

Působení cukru na mozek je skutečně děsivé. Ne nadarmo Robert Lustig otevřeně říká, že cukr je neurotoxin. Při prozkoumání těchto procesů se nemůžeme divit, že některé studie ukazují, že čím máme větší bříško, tím menší máme mozek a hlavně centrum paměti se zdá být významně postiženo. Jde to totiž všechno ruku v ruce. Fruktóza aktivuje rychlé ukládání tuků, hlavně v oblasti břicha a zároveň částečně vyřadí z provozu paměť a při dlouhodobém zneužívání poškodí mozek.

Pozor musíme dávat také na alkohol, který nejen že působí podobně jako fruktóza, ale také aktivuje enzym, který v těle fruktózu vytváří z glukózy. Podobný efekt budou mít i sacharidy s vysokým glykemickým indexem. Problém tedy nemusí působit pouze fruktóza, kterou konzumujeme, ale i fruktóza, kterou si vytvoříme. Pokud se tedy chceme vyhnout civilizačním chorobám a udržet si zdravé tělo a bystrou mysl, je naprosto nezbytné vyhnout se fruktóze i rychlým sacharidům.

Na dokreslení mám jeden roztomile smutný příběh z nedávné návštěvy Jaguar Rescue Centra na Kostarice, kde se starají o poraněná divoká zvířata. Cílem je po vyléčení vypuštění do volné přírody. Ve svých výbězích mají i několik papoušků a opic, ze kterých si místní udělali domácí mazlíčky a které jim policie zabavila. Byli zde nádherní arové, kteří díky naprosto nevhodné stravě plné rychlých sacharidů v podobě pečiva přišli o schopnost létat, protože jim zkřehly kosti a přestalo jim růst kvalitní peří. Mé srdce i soucit si však navždy získal opičák Pedro, roztomilý chápan pavoučí, kterého ulovila jedna rolnická rodina jako malého a celý život ho láskyplně krmila rýží a Coca colou. Než se Pedro do rescue centra dostal přišel nejen o všechny zuby a srst díky kožním nemocem, ale úplně také ztratil schopnost chápat souvislosti a učit se novým věcem. Jednoduše úplně zhloupl. Možná bychom si všichni na roztomilého, leč „vygumovaného“ opičáka měli vzpomenout, až příště dostaneme chuť na limču, nebo ji budeme kupovat svým dětem…



92 zobrazení0 komentářů